Díky průmyslově vyráběným a stále stejnými umělými aditivy dochucovaným a dobarvovaným potravinám se chutě spíše slévají v několik základních universálních. Místo chutí sledujeme, jestli náhodou potravina neobsahuje tuky, najednou nám nečiní potíže do svého slovníku spojeného s potravinami zařadit slova jako transmastné kyseliny nasycené i nenasycené, bifidus activ, sacharidy, glutamáty, kyselina benzoová, uhlohydráty apod.
Léta zaužívaný systém dělení chutí na základní sladké, slané, kyselé a hořké se najednou musí rozšířit o nový typ chuti, kterou naši předci neuměli pojmenovat, protože ji neznali. Chuť umami. A světe div se. Umami je chuť, kterou v nás vyvolávají glutamany (soli kyseliny glutamové) a podobné dobroty, kterých jsou dnešní (p)otraviny plné. Tento typ chuti objevil a popsal na začátku 20. stol. jistý japonský profesor Kikunae Ikeda. Nicméně vzhledem k tomu, že tato chuť je historicky obsažena v japonské kuchyni, nelze mu to mít za zlé.
Jak se glutamany dostaly do ostatních potravin po celém světě? Tak jako za popularizaci instantní kávy mohla druhá světová válka, mohla tato válka také za rozšíření glutamanů. Američtí vojáci v Tichomoří zjistili, že zatímco jimi fasované potraviny chuťově za moc nestojí, ukořistěný japonský komisárek je mnohem chutnější. Armáda začala bádat, až zjistila, že za pocitem lepší chuti stojí právě glutamany. Zjistilo se totiž, že v mozku působí na ty části, které mají za úkol vnímání chuti a zjednodušeně řečeno je pak jedno, jak pokrm ve skutečnosti chutná, protože mozek ovlivněný glutamáty vysílá na všechny strany signály „zalité sluncem“ a máme pocit, že nám to chutná. Dnes jej obsahují všechny dochucovací směsi typu Podravek, Veget, apod.
Článků věnovaných tématu glutamanů je na internetu nepřeberné množství, proto jsme se rozhodli další nepřidávat a zájemce o podrobnější informace odkazujeme na ně. Bohatě stačí, jak jsou glutamany zamořeny potraviny, a proto jimi nebudeme více zamořovat i internet ;-) .
A pokud najednou chceme nějaké chutě rozlišit a popsat, tak nám chybí schopnosti i slova. A z popisování chutí se stává cosi nepatřičného, co na ostatní působí přinejmenším jako hra na snoba. Nemyslím tím, že bychom měli jíst a pít každý den jen to nejvybranější, co nám naše možnosti skýtají. Ve smokingu taky nechodíme každý den. Ale pokud nás budou zajímat jen transmasné kyseliny, lokalita původu a zda to je nebo není dostatečně bio, to je dle mne určitá foma nadutosti. Setkávám se s lidmi, kteří kupují a jedí potraviny jen kvůli tomu, co obsahuje etiketa a chuť je zase až tolik, ne-li vůbec, nezajímá. Ale je dostatečně cool chodit celý den s plastovou lahví, jen podle ceny, prémiové vody v ruce.
Kolik lidí je schopno v jídle, které dostane na stůl, jen podle chuti poznat, z jakých surovin bylo uvařeno? Položím řečnickou otázku. Jasně, u některých pokrmů by měl potíž nalézt vhodné názvy surovin i erudovaný chemik, namítne šťoural. Ale o těchto pokrmech se nebavíme, protože pravá chuť je zde důmyslně skryta za něco, co v nás vyvolává jen zdání toho, že nám to chutná.
Znovuobjevování a rozpoznávání chutí může být nejen zábava, ale způsob výběru potravin, který je nám bližší a přirozenější, než jen trpět obsesí čtení etiket nebo v případě druhého extrému se nezajímat vůbec o to, co do svého pupíku dostaneme, jen když je na to zrovna sleva.
Jídlo může být nejen nutnost vyžadovaná pro fungování našich fyzických schránek, ale také zdrojem malých, každodenních radostí a obohacením jinak více či méně všedních dnů. Kde jinde než u jídla, nemusíte brát život tak vážně.