Co mne však nutí k zamyšlení, je hra na vlasteneckou notu. Kdo neskáče není Čech a jiné formy fandovství jsou úplně v pořádku, pokud jde jen o fandovství a nesnaží se to někdo spojovat s vlastenectvím. S tím to totiž nemá vůbec nic společného.
Možná se pletu, ale vlastenectví je třeba to, když na začátku druhé světové války osmnácti a dvacetiletí kluci utekli do Británie a v kokpitu Spitfire, nebo legionáři v zákopech u Tobruku nebo na východní frontě, byli ochotni za své rodiny a vlast dobrovolně bojovat s vědomím toho, že se nemusí vrátit. Vlastenectvím bylo také sebeupálení Jana Palacha na protest proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Vlastenectvím bylo také spoustu drobných osobních odvah, o kterých se nikdy nikdo nedozvěděl v době, kdy jsme de facto byli jen další sovětskou gubernií. Ale vždy bylo s vlastenectvím kromě hrdosti k odkazu předků a tradicím spojena ochota a vnitřní přesvědčení k tomu, za něj také platit. Mnohdy i cenu nejvyšší.
Nyní žijeme v době, kdy se z vlastenectví stává jen prázdný pojem a zaměňujeme jej za ochotu fandit sportovnímu klubu nebo reprezentaci. Nikdy jsme sami nic nedokázali, neměli jsme dostatek vůle k tomu trávit hodiny denně tvrdým tréninkem nebo tvrdou prací na sobě samých, a tak se ztotožňujeme se svými hrdiny, kteří to odmakali v době, kdy jsme se bavili a posedávali v hospůdkách, za nás. Navíc máme tu drzost se houfovat před obrazovkami a v případě drobného zaváhání, bez toho, aniž bychom kdy stáli na bruslích, tvrdit, jak to měl kdo a kam zahrát, koho měl kdo kam nominovat a když se daří, tak zase s patřičným pocitem hrdosti řvát: "Kdo neskáče, není Čech" a objevovat v sobě pocity sounáležitosti, hrdosti a "vlastenectví". Kolik z nás stejné pocity zažívá také díky Wichterlemu, Formanovi nebo Pomahačovi?
Máme štěstí. Žijeme v době, kdy můžeme bez starostí fandit, skákat a jinak skotačit a nic nás nenutí přemýšlet o tom, jestli jsme opravdu vlastenci. Já nevím, jestli bych v osmnácti byl schopný všeho nechat, odejít od rodiny a nasadit život v roli anonymního vojáka za vlast a ideály s vyhlídkou smrti v bahně s tím, že to pomůže tomu, že se možná někdo jiný bude mít líp. Ani si nejsme jistý, jestli bych to byl schopný podstoupit pro vlastenecké ideály dnes.Proto se cítím trochu nepatřičně, když vidím s blížícím se mistrovstvím světa v čemkoliv, rostoucí vlnu "vlastenectví" a nejen čirého fandovství.
Přitom stačí, jen si občas uvědomit, že to, že se můžeme bavit a fandit třeba při hokeji, bylo draze vykoupeno opravdovými vlastenci. Zkusme si na ně občas vzpomenout a nejen před "mistrákem". A fanděme všem, kdo vlastní prací, dřinou, pílí a nezlomnou vůlí něco dokázali. Ať jsou to sportovci, vědci, lékaři nebo jen šikovná paní z, vlastním přičiněním, vyhlášené pekárny na rohu vaší ulice.
Takže, Češi, do toho!